Stalo se již jakýmsi koloritem české politiky upravovat daňový systém podle toho, jakým směrem se vyvíjí preference příslušných politických stran, vlastně nikoliv preference, to by bylo velmi přízemní, nýbrž celá ekonomika. Což je zajisté, na rozdíl od krátkozraké perspektivy jednoho volebního vítězství, velmi závažný důvod k daňové reformě. (Jakkoliv se jinak hovoří o daních jako automatických stabilizátorech, které by měly být pro kýženou stabilizaci co nejstabilnější).
A tak v situaci propadu jedné strany k hranici marginálnosti, který ale jinak s ničím nesouvisí, tu po nějaké době opět máme další návrh daňové reformy. Přičemž strana, jež s ním přichází, říkejme ji třeba Občanská, si bere takříkajíc na paškál rovnou jednu z nejdiskutovanějších daní současnosti, kterou je daň z přidané hodnoty. Často se přitom v souvislosti s touto, ne přímo srozumitelnou, daní hovoří o různých karuselech, což v mnohých vyvolává ještě větší zmatení, kdy si přestávají být jisti i tím, jsou-li na matějské pouti nebo u Václava Moravce. Nicméně naše Občanská strana se rozhodla jít odlišnou cestou a o všech kolotočích taktně pomlčela, či snad přímo takticky pomlčela, neboť jak známo, když dva hovoří o tomtéž, není to totéž. A místo toho si jako své téma vybrala něco všem srozumitelného, což je změna sazeb. Základní logikou této, pracovně tomu říkejme, reformy je úvaha, že jedna je více než tři. A aby to bylo matematicky možné, tak je nutno říci, že třikrát 19 je víc než 10, 15 a 21. Což je skutečně pravda.
Nicméně ačkoliv je matematika královnou věd, přinejmenším mi to říkali všichni matematikáři, je potřeba se zamyslet, zdali se nám nestalo, že sčítáme jablka s hruškami. Na jedné straně je zde problematika administrativních nákladů a daňového výnosu, který je pro svou jednoduchost často předmětem různých srovnávacích grafů a tabulek. Na straně druhé je zde ale taktéž skutečný daňový dopad, který již tak snadno vyjádřit nelze.
Daň z přidané hodnoty patří mezi tzv. daně ze spotřeby, což jsou relativně nové a vládami oblíbené daně. Není se čemu divit, jejich výše je běžnému spotřebiteli často skryta, ostatně kdo z nás ví, kolik zaplatí za rok na DPH. Jinými slovy je běžný občan méně rozezlen pohledem na každodenní účtenku, kde je DPH v korunových a desetikorunových částkách – předpokládám běžného občana, než když mu přijde výplatní páska s částkou daně (a hlavně sociálním pojistným) ve stokorunách resp. tisících. Dříve se také říkalo, že je tato daň méně náchylná k daňovým únikům, což už dnes očividně naplatí. Ale hlavně je to výnosově silná a stabilní daň, pregnantně vyjádřeno: je tiskárnou na peníze (pro stát). Takže se není čemu divit, že je v Evropě tak oblíbená (USA ji jako jediná země OECD dosud nezavedly).
Co je však šrámem na této dani (pomineme-li ty karusely), je její degresivní dopad. Vypůjčíme-li si totiž lehce abstraktní ekonomické modely, nicméně skutečně jen lehce, pak v nich nalezneme poučku o tom, že s růstem důchodu se zvyšuje míra úspor, a teď nemám namysli abstraktní ekonomický důchod ve smyslu HDP, HNP atp., nýbrž příjem domácností. Neboť lidé relativně chudší, míněno s menším příjmem, jakkoliv jsou zajisté bohatí duchem, vydávají relativně více na uspokojení svých základních potřeb jako je jídlo, ubytování, ošacení atp., nežli ti relativně bohatší, kteří si část prostředků mohou ušetřit. Na tom samozřejmě není nic špatného, společenská nerovnost je jevem přirozeným v každé společnosti, je takříkajíc bytostně lidské si měřit výkon nejen svých vozů. Nicméně problémem je fakt, že tyto úspory zůstanou nezdaněny, zatímco spotřeba podléhá DPH. Samozřejmě je na místě argument, že příjem, ze kterého jsou tvořeny úspory již jednou zdaněn byl, to samé ale platí i v případě spotřeby. A ačkoliv lze předpokládat, že se v budoucnu i ony úspory přemění na spotřebu, lze také předpokládat, že do té doby stihnou vygenerovat ještě další příjem.
Takže tím základním, přímo koncepčním, problémem je, že lidé relativně chudší platí relativně vyšší daně. Což je skutečný problém. Problém, který si samozřejmě uvědomovali i tvůrci DPH, a proto přišli s koncepcí snížených sazeb, které se aplikují na takové zboží, jež tvoří významnou část spotřebního koše lidí relativně chudších. A to z čistě toho důvodu, aby se daňové zatížení nízkopříjmových skupin snížilo, resp. vyrovnalo. Což se například v ČR povedlo, neboť dopad DPH zde nebyl ani degresivní, ani progresivní.
Jak je ale známo, vývoj neprobíhá lineárně, ale je naopak plný různých kliček a slepých cest, a tak tu máme opět návrh zavést jedinou sazbu DPH, vlastně tři stejně vysoké sazby. Bezpochyby bude levnější administrativa. To je rozhodně pozitivní. Méně povzbudivé už ale je, že tím stvoříme daň s degresivním dopadem. Kterou, nechceme-li se stát oligarchistickou republikou východního typu, proti čemuž ale ona strana, jež byla zcela náhodně nazvána Občanskou, bojuje, bude třeba nějak kompenzovat. Daň, která se v tomto ohledu zcela logicky nabízí, je daň z příjmů. Aneb podle hesla: je třeba vytlouct klín klínem, bude nutno v zájmu společenského konsenzu zvýšit progresivitu přímých daní, aby se tak eliminoval nárůst degresivity daní nepřímých. Kromě toho tedy ještě připadá v úvahu přesvědčit veřejnost o tom, že degresivní daně jsou vlastně pozitivní, což je s ohledem na názorovou schizofrenii českého voliče dočasně možné, nicméně to předpokládá schopnost politiků srozumitelným způsobem vysvětlit koncept trickle-down economics, čehož, aniž bych chtěl kohokoliv podceňovat, se zřejmě v éře dvou, tří až čtyřslovných volebních programů můžeme jen stěží dočkat.
Nicméně rozumím, že je těžké odolat pokušení se zapsat do historie, z pokušení nedomyšleným slibem si získat voliče, samozřejmě nikoho podezírat nelze. Přesto je daňový systém něčím více nežli jen prostou funkcí daňové sazby. A tak se nabízí úvaha, zdali jsme, lépe řečeno naše politická reprezentace, nestrávili více času měněním různých parametrů než přemýšlením o tom, čeho tím chceme dosáhnout.
Možná by stálo za úvahu více myslet, více diskutovat (předpokládám konstruktivní diskuzi, což je ovšem termín obsahově vyprázdněný, pod nímž si každý představuje něco jiného) a méně reformovat.