Reklama
 
Blog | Marek Studénka

Patrioti a ti ostatní

Aneb dialektika českého nacionalismu 

Zatímco od středostavovského Američana se tak nějak očekává, že si před svou zhmotněnou hypotéku hrdě vyvěsí národní vlajku, v Česku by stejné gesto vyvolalo nejedno poklepání si na čelo. Představa, že si někdo v Říčanech zapíchne tyč s českou zástavou doprostřed své už tak malé předzahrádky, kterou kromě dvou aut okupuje ještě parodie zenové zahrady, zavání těžkým dadaismem.

Přesto i u nás žijí lidé a politici, kteří se nebojí zvednou národním prapor a jít s ním vstříc všem těm odsunutým Němcům, přistěhovalým Rakušákům, sociálně nepřizpůsobivým a vůbec všem lidem, kteří, jak říká Petr Fiala, „nechtějí být hrdi na Českou republiku a chtějí nám říkat, že jsme špatní a že se nerozvíjíme dobře.“ (Kladu si otázku, jestli by se dala věta: „Naše země nevzkvétá.“ vyložit v tomto kontextu jako projev nedostatečného češství).

Navzdory zjevnému úsilí o obrodu nacionální myšlenky však zůstává většina občanů až stoicky klidná a v takřka nezměněné míře dál konzumuje gyrosy a chodí na čtvrteční nákupy do Kauflandu, kde kritérium země původu přichází na řadu až poté, co se v letáku objeví  dvě bavorské klobásy za stejnou cenu.

Reklama

Ale stejně jako alkoholová blaženost, tak ani euforie z levného nákupu netrvá věčně a dříve či později se většina národa vrátí k praktikování systematické a generace kultivované národní nespokojenosti, která se nejlépe manifestuje na pozadí nejúspěšnější reality show Česka, Televizních novin, kde se někde mezi reportáží „všechno je na nic“ a „kočičky jsou strašně roztomilé“ materializuje národní identita, jejíž imanentní součástí je jak přesvědčení o vlastní marginalitě, tak jeho interpretačně inverzní forma, která k němu připojuje dovětek „díkybohu“. Pregnantně vyjádřeno: jsem nespokojen, díkybohu za to.

Je to tedy základní hegelovská dialektika, která šlape po štěstí všem českým národovcům. Neboť posilovat národní vědomí znamená nadávat na českou politiku, rozbité cesty, neschopnou policii, děravé zákony, justiční mafii, potraviny, práci, důchod, stát – tedy vlastně všechno české. V tomto kontextu pak působí zvolání: „Buďme hrdi na Českou republiku a neříkejme, že se máme špatně.“ jako z jiného světa, neřkuli od někoho, kdo asi není Čech.

Na rozdíl od Američanů či Rusů je totiž archetypem češství nikoliv hrdina zachraňující civilizaci, nýbrž Josef Švejk, obyčejný český člověk, který svou bezelstností odhaluje absurditu celého systému odosobněných států a velkých vyprávění (metanarací). Ostatně katastrofické filmy, sci-fi či akční filmy předpokládající první typ hrdiny nikdy nebyly doménou české kinematografie, zato černé komedie umíme skvěle.

Pravá česká národní hrdost a podstata češství tak podle mého názoru netkví v povrchním a parodickém vlastenčení postulujícím vyvolený národ a vyvolenou zemi, nýbrž v kolektivním vědomí, že za všemi těmi velkými příběhy jde především o člověka. Neboť kolektivní vědomí a národní identita se nemanifestuje pouze kulturními artefakty, nýbrž i soustavou formálních a neformálních pravidel, prostřednictvím nichž je realita interpretována.

Tato soustava pravidel se přirozeně v čase vyvíjí, nicméně v rámci české tradice je zde jeden relativně neměnný aspekt, a to všem Čechům bytostně vlastní odstup od oficiálních institucí, ať už je jejich garantem stát, resp. státní moc či církev nebo jiná „autorita“.  Tento aspekt se promítá celou českou kulturou, od výše zmíněného Švejka přes díla Franze Kafky až k hořkým komediím jako je Pupendo. V jádru tedy jde o vyrovnávání se s tím, co Slavoj Žižek nazývá hermeneutickým pokušením, tedy s představou, že všechno má jistý „vyšší“ smysl.

A je to přesně tento moment odmítnutí univerzalistické metanarace, jenž konstituuje češství v jeho nejčistší podobě. Závěr, který zde nabízím, tak zní zdánlivě paradoxně, o to více je však v duchu předešlého textu: pravý český patriotismus je možný pouze skrze anti-patriotismus. Neboť v momentě, kdy někdo pozvedá národní prapor a zuřivě s ním mává nad hlavou, tak jej zároveň v jistém slova smyslu korumpuje. Typicky českou odpovědí takovému člověku by pak bylo: „Pozor ať někoho nezraníš.“